• 12
  • březen 1962
    pondělí
Kapitola první.

Jak to celé začalo

Jak to celé začalo Princ si prosekává cestu hustými trnitými keři. Blíží se k zámku. Dřív to byla impozantní stavba, ale dnes se před ním tyčí omšelé věže porostlé šípkovými keři. A kolem jen ticho, pusto a prázdno. S jistotou zamíří k nejvyšší věži. Co schod, to houževnatá trnitá větev. Než dojde nahoru, uběhne snad celá věčnost. Pak potichu otevře malé dveře. V nenadálém šeru spatří obrys krásné dívky. Princ se k ní pomalu blíží. Ví přesně, co bude následovat a tají se mu z toho dech. Po chvilce váhání se skloní k jejím hebkým rtům. Chystá se k nejdůležitějšímu polibku v životě. A krasavice najednou otevře oči. Sama od sebe. „To mě chceš políbit těmito rty?“ Zavrtí pohoršeně hlavou. Pak se otočí na bok a znovu usne. Bůh ví, možná znovu na sto let.

Celý zpocený se posadí na posteli. „To byl zase sen,“ pomyslí si a napije se vody ze sklenice na nočním stolku. Při čištění zubů se na sebe kriticky dívá do zrcadla. Pod rozcuchanými vlasy na něj odrazem zírají dva veliké kruhy pod očima. Posledních pár dnů moc nespal. Jako nový člen podniku byl vybrán, aby zkusil vymyslet výrobek, kterým rozšíří tradiční sortiment. A prezentovat ho má dnes. Nebude. Nic ho nenapadlo.

Velká místnost se pomalu plní lidmi. Je zde téměř nedýchatelno. Očima nervózně bloudí po vytapetovaných stěnách a zrak se mu zastaví na závodním kalendáři. Pod obrázkem krému na ruce je ozdobným písmem napsán rok 1962. „Letos mi bude třicet a jsem dočista neschopný,“ honí se mu hlavou. Pak se mu myšlenky zatoulají k rannímu probuzení: „A ještě máš pitomé sny.“ Najednou ale zpozorní, narovná se a zhluboka se nadechne.

„Milé kolegyně, drazí kolegové, jsem rád, že tu můžu před vámi takto stát.“ Dívá se na všechny tváře před sebou a není ani trochu nervózní. „Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co nového můžeme představit našim zákazníkům. Nabízíme celou řadu úspěšných krémů, díky kterým je pokožka hebká a obličej svěží. Spolupracujeme se špičkovými odborníky z renomovaných pracovišť, a přesto na jednu část těla zapomínáme. Nevěříte? Tak vyšpulte rty. Bolí vás? Jsou suché? Vyviňme i pro ně speciální přípravek. Odměnou nám budou zářivé úsměvy.“ A třeba i zachráněné princezny, běželo mu hlavou, když odcházel od řečnického stolku.

Historie Jeleního loje se začala psát hned potom, co utichl potlesk.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 10
  • říjen 1964
    sobota
Kapitola druhá.

Nejlepší ze všech

Věra Čáslavská

Tři, dva, jedna, teď! Vyběhla, jako když střelí. Rozběh na přeskok musí být prudký a výbušný. A znovu. A znovu. Vždy přesně sedmdesát sedm stop. Pak se celá udýchaná přesunula k bradlům. Dala si na nich záležet. Musela. Dvojný obrat chce plné soustředění, orientaci v prostoru a rozhodnost. Pět hodin uběhlo jako voda. Pak rychlá sprcha a cesta do školy. To večerní gymnázium mi byl čert dlužný, nadávala si v duchu pod proudy vlažné vody a do její mysli se jako tolikrát vetřel známý hlas: „Jsi zbytečně ctižádostivá. Čeho myslíš, že dosáhneš?“

Večer ve svém pokoji pečlivě procvičila všechny ztuhlé svaly a pak si namazala ruce vrstvou loje z malé tubičky. Byl to její trik. Mozoly na rukou se musí udržovat ve správné formě – kdyby se strhly, tak je s bradly amen. Po dokončení svého rituálu si lehla do postele a zavřela oči. Klidný odpočinek ale nepřicházel. Zítra brzy ráno musí ještě do práce, pak už ale nebude nic důležitějšího, než odlet do Tokia. Radostí jí poskočilo srdce. „Těšíš se? I na to, jak tě tam zesměšní ta sovětská matrjoška, která mohla trénovat celé dny?“ Uchechtl se vnitřní hlas. „Buď už zticha!“ Okřikla ho a nebyla si tak docela jistá, jestli v duchu nebo nahlas.

Den odletu byl hektický. V práci se s ní loučili, jako by se už neměla nikdy vrátit. Přede všemi musela oficiálně slíbit, že bude čestně a ze všech sil reprezentovat Československou socialistickou vlast. Neměla ráda tyhle ceremonie, a tak, zatímco se ostatní rozjařeně bavili a důležitě po sobě pokukovali, vydala se na krátkou procházku. Nohy ji samy donesly před sochu svatého Václava. Chodila tam vždy, když si potřebovala něco důkladně promyslet. První olympiáda, no páni… honilo se jí hlavou pořád dokola. Stála tam, nevnímala lidi kolem a upřeně koukala na sochu před sebou. Na symbol místa, kam patřila. Pak mu k nohám opatrně položila oficiální olympijský odznak a malou prosbu – ať to zvládnu. Zašeptala ji téměř neslyšně. Nešlo jí o uznání ani o peníze. Chtěla, aby se to vzdálené snové město rozeznělo tóny československé hymny. A hlavně chtěla umlčet věčného rýpala ve své hlavě. Po době, která se zdála věčností, se otočila a vyrazila na letiště. Ještě v den jejího odletu napsal jeden novinář: „Je ženou, před jejíž vůlí je třeba mít se na pozoru.“ Nečetla to. A nevěděla ani, že prvním kontaktem s japonskou půdou zahájí etapu, v níž po čtyři roky nebude poražena ve velkém závodě. Netušila nic o fenomenálním úspěch, který zopakuje i na olympiádě v Mexiku, ani o tom, že jí ve stejném roce změní život ruské tanky. Nic z toho nevěděla a stejně jí nedočkavostí hořely tváře.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 10
  • březen 1967
    sobota
Kapitola třetí.

Políbení pro Oskara Hrmu

Políbení pro Oskara Hrmu

Ruku v ruce vyšli z kina. Ten film viděla už několikrát, ale stejně jí z toho příběhu běhal mráz po zádech. Válka, láska, smrt. Podívala se na svůj doprovod. „Nevinní mladíčci to mají vždycky těžké,“ pousmála se pro sebe. „Čemu se směješ?“ chtěl vědět. „Ale, že by ti to s tím razítkem taky slušelo,“ špitla pobaveně. I přes houstnoucí tmu viděla jeho ruměnec.

Posadili se na lavičku. Do večerky zbývalo ještě dost času. Seděli tiše. A ticho nebylo vůbec nepříjemné.

„Víš, že ten film dostal loni Oscara?“ přerušil najednou její rozjímání.

„Četla jsem o tom. Byla jsem na něm snad desetkrát. Vůbec se nedivím, že se líbil i tam, v Americe.“ Zamyslela se a po chvilce dodala: „Stejně by mě zajímalo, jak takový Oscar vypadá.“ Bezděky vyndala z kapsy Jelení lůj a přetřela si plné rty. Pozoroval ji. Vzrušený. Žádostivý. Stálo ho hodně sil soustředit se na nastolené téma.

„Je to taková zlatá soška, která drží meč a stojí na filmu,“ vykoktal ze sebe.

„Na filmu?“ vykulila na něj své nádherné oči.

„No, vlastně na cívce filmového pásu, víš,“ pohladil ji něžně po tváři a nepatrně se přiblížil. Zaujatá tématem si toho ani nevšimla: „A proč se mu říká Oscar?“

„Nikdo to neví dost přesně, není ti zima?“ opět se posunul o kousek blíž. Přehodil jí ruku přes ramena.

„Neví se to dost přesně?“

S povzdechem a smutnou vidinou nenaplněné touhy se na ni podíval a začal vyprávět: „Oficiální název je Cena akademie za zásluhy. Oscar je jen přezdívka. Podle první verze jedna knihovnice Akademie po spatření sošky zvolala, že vypadá úplně jako její strýček Oscar. Druhá pak říká, že herečce a ředitelce Akademie soška zase připomínala jejího manžela stejného jména. Každopádně se tohle označení začalo používat až v roce 1939. Stačí ti to takhle, slečno Zvědavá?“

„Já mám taky jednu teorii,“ s potutelným úsměvem koukala na svoje ruce, ve kterých stále držela malou tubičku. „Ten rytíř určitě vypadá udatně a neohroženě. A to, co drží v ruce, ale vůbec nemusí být meč. Klidně by to mohla třeba být velká vařečka. Taková, jakou používáte na míchání guláše ve škole.“

Nechápavě se na ni díval: „Počkej, to je pěkná blbost, proč by někdo...“

„Nepřerušuj mě. No a pokud by to byla vařečka, tak by se celá soška klidně mohla jmenovat po tobě. Co myslíš, ty můj chrabrý kuchaři?“


V ten okamžik dostal Oskar Hrma tu nejsladší pusu v životě. Úplně první. Byla hebká a nádherně voněla. Po jahodách...

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 23
  • srpen 1968
    pátek
Kapitola čtvrtá.

Pražské Jaro

Pražské Jaro

Venku byla taková zima, že každý nádech štípal až k slzám. Přesto zhluboka nabral vzduch do plic a zavřel oči. Potřeboval si srovnat myšlenky, které mu v hlavě poletovaly sem a tam. Pak nervózně zašátral v kapse. Našel zápalky, cigarety, pár drobných a nakonec mu v ruce zůstal malá tubička. Otevřel ji a dopřál svým mrazem zbídačeným rtům chvilku úlevy. Vrátil se do sálu. Soudruzi už na něj čekali. Opřel se o řečnický pult, podíval se jim do očí a zahájil svůj projev.

„Maminko, maminko, podívej, v televizi je ten hodný pán před fakt velikým letadlem,“ volala Anička vesele z pokoje. Marta si utřela mokré ruce do zástěry, podívala se z okna, za kterým právě rozkvétaly šeříky a šířily do bytu opojnou vůni. Pak vešla do pokoje: „Ano Aničko, letí do Moskvy. Bude tam mít velikou schůzi,“ a s napětím sledovala malou Dubčekovu postavu mávající do kamer. „Vedle toho letadla vypadá jak David před Goliášem,“ říkala si v duchu, zatímco on sáhl známým gestem do kapsy. Prak z ní ale nevyndal. Martinu mysl zaplavil neklid. Myslela na svého bratra, za kterým má už za pár měsíců odjet na návštěvu.

„Aničko, šup, zvedej se. Vyčistit zuby a spát! Podívej, kolik je hodin?“ Samotnou ji překvapil příkrý tón jejího hlasu. Dcera si ho však nevšimla. S chabými protesty se zvedla a odšourala se do koupelny. Při čištění zubů si pak krátila dlouhou chvíli prohlížením maminčiny kosmetiky. Nebylo jí víc než pár lahviček a flakónků, i tak ale všechny stály pěkně v řadě od velkých po malé. „Jako vojáci,“ pomyslela si dívka a zadívala se na nejmenšího v řadě. Měla ho nejradši. Voněl totiž stejně jako máma.

Poloprázdný byt působil studeně a neosobně. U dveří stály čtyři velké kufry a jedna síťovka, ve které měla Anička své hračky. „Dobrodružství začíná,“ pomyslela si Marta a zavolala na dceru, která se teatrálně loučila s každou místností zvlášť. „Pojď, dole už čeká auto!“. Vynosily ven všechna zavazadla a naskládaly je do připraveného žigulíku. Venku bylo dusno a horko jako v sauně. Počasí přesně odpovídalo náladě ve společnosti.

Nasedly do auta, to s nimi obkroužilo dům a vydalo se směrem k nádraží. Anička se přilepila ke špinavému sklu a začala posmrkovat. „Mami, mě bude hrozně smutno. Chci zase do školky. Nechci pryč.“ Rozplakala se. Marta ji chytla za ruku a přitáhla k sobě. „Neplakej, beruško. Tam, kam jedeme, jsou taky školky. Najdeš si tam kamarády. Budeme tam taky doma.“ Anička dlouze potáhla nosem. Marta jí automaticky podala kapesník: „Tady máš. A pak si natři pusu, máš ji hrozně suchou.“ Když si uplakaná dívka mazala jelením lojem rty, hlavou jí běhala jediná věc. „Budeme tam taky doma.“

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 09
  • květen 1974
    čtvrtek
Kapitola pátá.

Jelení lůj a pražské metro

Jelení lůj a pražské metro

Tak dobře, já vám to všechno povyprávím. Musíte na mě ale pomalu. Už nejsem nejmladší a někdy se mi to pěkně plete. Nedivte se. Těch let, lidí, osudů... V květnu 1974 se všichni radovali. Jak by ne, když na otevření první trasy metra čekali o čtyři roky víc, než bylo v plánu. Na mé stanici, jmenovala se tenkrát Sokolovská, se sešli pánové a dámy, co něco znamenali. Taky novináři. Byla jsem snad nejfotografovanější lavička v zemi. Jo, tímhle dnem začalo pražské podzemí žít. I v noci, když lidský cvrkot utichne. Ve stěnách totiž shon předešlého dne rezonuje pořád.

V té tmě není skoro nic vidět, ale chvílemi se zdá, že z pomalu utichajících ozvěn vystupují stíny. Nevěříte? Dala bych krk na to, že tam jsou. Tiše spolu rozmlouvají, jejich šepot mizí v temných tunelech a s příchodem nového dne se rozplývají. Myslím, že nemají moc rádi lidi. Ale někdy, opravdu jen výjimečně, se jejich svět se světem cestujících spojí. Jen na okamžik.

Třeba jako to sychravé listopadové ráno, na které jste se mě ptali. Všichni se tehdy choulili do svých kabátů a nikde ani náznak úsměvu. Na nástupiště přiběhla mladá maminka a davem za sebou táhla vzpouzejícího se chlapečka. Nebylo mu víc než pět. Vypadal zarputile. Protlačili se ke kraji nástupiště a společně vyhlíželi metro. „Můžeš mi říct, kde ses zase umazal?“ Vyhrkla mladá žena. „Na návštěvě u babičky budeš vypadat jako největší šmudla. A drž chvilku, natřu ti rty, z té zimy je máš celé popraskané.“ Vyndala z kapsy Jelení lůj. Chlapeček sebou prudce cukl a vyrazil matce tubičku z ruky.

Malý předmět letěl vzduchem a s tichým cinknutím skončil na kolejích. Snad ve snaze všechno zachránit, snad z dětské nerozvážnosti se chlapec vrhl k okraji nástupiště. Naklonil se dolů a ztratil rovnováhu. V dálce v ten moment zahoukal vlak a ve tmě tunelu se objevila světla. Blížila se rychle – do stanice jim chybělo sotva pár vteřin. Nikdo, kdo v tu chvíli viděl, co se děje, se ani nepohnul. Jen vítr, který se tunely prohání, cuchal všem vlasy. A ševelil. Až nepatřičně nahlas. Nebylo přes něj slyšet, že nad hlavami cestujících něco zašustilo. Po stěně přeběhl stín a na malý okamžik zhasla všechna světla.

Když jsem se vzpamatovala, stál chlapec vedle matky a vyděšeně se na ni díval. Natáhl k ní ruku, rozevřel dlaň a podal jí malou tubičky. Pak se prudce objali. Do metra v tu chvíli nikdo nenastoupil.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 02
  • březen 1978
    čtvrtek
Kapitola šestá.

První ve vesmíru

První ve vesmíru Přepsaný (nikdy neodvysílaný) záznam vzácného rozhlasového rozhovoru pořadu „KOSMONAUTEM V KAŽDÉM VĚKU“.

Redaktor: …V těchto dnech si připomínáme vaši slavnou cestu, během které jste se jako první člověk mimo Američanů a Sovětů podíval do vesmíru. Jak na ni vzpomínáte?

Kosmonaut: Byl to zážitek na celý život. Ještě teď se mi klepou kolena, když si vzpomenu na jména Sojuz 28 a Saljut 6.

Redaktor: Jak jste tenkrát prožíval start a pobyt?

Kosmonaut: Uteklo to jako voda a bylo to úžasné, ale přípravy před tím... Věřil byste, že jsem si celou dobu myslel, že nakonec nepoletím?

Redaktor: Byly tak obtížné?

Kosmonaut: Šlo hlavně o konkurenci. Když nám Sovětský svaz v rámci programu výzkumu vesmíru Interkosmos nabídl účast v pilotovaných kosmických letech, strhla se mezi piloty mela. Nakonec vybrali 24 kandidátů a já byl mezi nimi. A pak se počet začal zužovat. I když jsem měl při testech výborné výsledky, nic nebylo jisté. Hlavně proto, že jsem měl solidní nadváhu. Abych procházel, musel jsem slíbit, že za pár měsíců shodím 12 kilo.

Redaktor: Solidní oříšek. Ale nakonec jste zbyli ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina jen dva. Co mezi vámi nakonec rozhodlo.

Kosmonaut: Já tu historku vyprávím vlastně jen vnoučatům. V Hvězdném městečku jsme se připravovali několik měsíců a já měl poměrně drsnou dietu – moc mi tehdy pomáhalo, že jsem používal speciální tyčinku na rty.

Redaktor: Prosím?

Kosmonaut: No jistě, potřeboval jsem ošálit tělo. Vždycky jsem si namazal rty a pak mi bylo líto tu příjemnou vůni přebíjet jídlem.

Redaktor: Chcete mi říct, že tajemstvím vašeho úspěchu je tyčinka?

Kosmonaut: Pomohla mi zhubnout, ale to není všechno. Datum odletu se neustále přibližovalo a byl jsem čím dál nervóznější. Několik dní před startem nás čekal poslední test, jednalo se o zátěžové situace a práci pod časovým tlakem. Věděli jsme, že tenhle test rozhodne. Jako první na něj šel kolega. Odvedli ho do kabiny, kde byly nastaveny podmínky jako ve stanici Saljut 6. A po nějaké době ho vynesli ven. Omdlel.

Redaktor: To muselo být hrozné …

Kosmonaut: Když přišli za mnou, řekli jen: „Simulujeme krizovou situaci, v plášti stanice se objevila trhlina. Podmínky se budou zhoršovat. Opravte to nebo zemřete!“ Odešli. V kabině se rázem změnil tlak. Všude pípaly přístroje. Našel jsem trhlinu. Byla velká jen jako lidský prst. A nikde nebylo nic, čím bych ji dokázal ucpat. Mozek přestával pracovat. Propadl jsem beznaději. Sedl jsem si, dal ruce do kapes a čekal na mdloby. Pak jsem ale nahmatal…

Redaktor: …tu tyčinku na rty!

Kosmonaut: V posledním záblesku vědomí jsem ji vyndal a trhlinu s ní utěsnil. Pak už nevím vůbec nic. Když jsem se po pár minutách probral, řekli mi, že letím. Byl jsem pohotovější než můj kolega.

Redaktor: To je neuvěřitelné.

Kosmonaut: Myslíte, tak poslouchejte, co se dělo…

Zbytek záznamu o tom, co vše dokázalo v minulosti ovlivnit rozhodování o vesmírném programu a jeho účastnících, se bohužel ztratil, nebo byl zničen… Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 17
  • listopad 1989
    sobota
Kapitola sedmá.

Jelení lůj a Sametová revoluce

Jelení lůj a Sametová revoluce

Proč sametová? Tu otázku poslouchám 15 let. Jo jasně, revoluce bez násilí, bez krve, bez boje. Takový vysvětlení, se ve škole učí každý malý děcko. Sametová... Proběhla hladce, to je fakt. Jenže co když to s tím jejím jménem bylo docela jinak?

Na jeden hlt dopil pivo, mávl na mladého číšníka a ten přinesl během chvilky další. Novinář se zarostlou tváří a červenýma očima měl tyhle putyky rád.

Všichni se dneska upínají k 17. listopadu. To je panečku datum svobody. Jenže skoro nikdo netuší, že pro mě a pro fůru dalších to začalo o dost dřív. Palachův týden jsme tomu říkali – největší projev odporu proti režimu od roku 1968. Byla zima až praštělo. Tohle počasí měly lidové milice obzvlášt rády. Budilo je k akci. A policajti po nás šli jako slepice po flusu. Člověk musel mít rychlý nohy a ideálně žádnou rodinu.

Narovnal se na židli a zapálil další cigaretu. Vzpomínky se mu horečně honily hlavou.

Bylo 16. ledna. V davu si mě vyhlídli a já musel zdrhat, jinak by mě čekal nejmíň výprask. Každé nadechnutí pálilo jako tisíc čertů. Dělaly se mi mžitky před očima. V jednu chvíli jsem upadl a pěkně si natloukl. Posbíral jsem se, zahnul za roh a vletěl přímo do malých dveří nějakého krámku. Opřel jsem se o stěnu a ztěžka dýchal. Proti mě stála v šeru drobná postava. Starý pán si mě měřil pohledem.


„Teče Vám krev příteli,“ pronesl tiše a ukázal si na bradu.

„Já vím. Nebojte, nic Vám tady neušpiním. A hned vypadnu. Nechci potíže.“

Pán jen mávl rukou a ukázal na dveře za sebou. „Jděte si umýt. Pak to vyřešíme.“

Když jsem se vrátil do místnosti balil zrovna do papíru nádherný kus látky.

„To je samet. Musím ho donést zákazníkovi. Co kdybyste mi pomohl, příteli.“ Jeho ruce lehce klouzaly po nejvznešenějším materiálu, který jsem kdy viděl. Nemohl jsem od jeho pohybu odtrhnout oči.

„Já? Vždyť mě neznáte. A honí mě bezpečnost. A...“ a pak mi to došlo. On mi chce pomoci. Dívali jsme se do očí. Snad minutu. Snad dvě. A rozuměli si.

„Chci vám poděkovat,“ řekl jsem nesměle. Nemám u sebe ale vůbec nic. Jen tohle...“ a z kapsy jsem vytáhl Jelení lůj.

„Ten se bude takhle v zimě hodit,“ usmál se.


Odložil tužku a poprosil o účet. Zbývalo jen v pár větách shrnout, jak na podzim téhož roku zuřivě psal jeden článek za druhým o událostech, které se prostě děly. Nevěděl tehdy, jak je nazvat, tak zvolil metaforu. V hlavě ji měl spojenou s krásou, nadějí a solidaritou. Zaplatil a místo spropitného položil na stůl k penězům malou tubičku. Ke dveřím ho doprovázel nechápavý pohled číšníka.

Ti mladí... Nic si nepamatují.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 01
  • březen 1994
    pondělí
Kapitola osmá.

Jelení lůj a kupónová privatizace

Jelení lůj a kupónová privatizace

Ke komu se nakonec z výrobní linky dostanu, nemám šanci ovlivnit. Občas se ale v průběhu života potkám s kolegou, a to si pak dlouho vykládáme o tom, kde všude jsme byly, koho jsme tam potkaly, kam máme namířeno. Některé historky jsou veselé, jiné smutné a další... inu, posuďte sami.

Před mnoha lety mi napsal můj mnohem starší kamarád Klasik. Věrohodnost jeho slov vám nepotvrdím – naposledy, co vím, si válel šunky někde na Bahamách – zapomenout na ně ale neumím. Klasik byl vždycky fešák. Asi proto nezůstal na prodejním pultu nijak dlouho. Koupil si ho muž s prořídlými rezavými vlasy a pozvolna rostoucím břichem. Chodili spolu po schůzkách s mnoha zajímavými lidmi. Navštěvovali vyhlášené restaurace a o něco méně vyhlášené bary. A hodně pracovali. Pozdě do noci vymýšleli vábivé slogany. Dařilo se jim. „Jistota desetinásobku“ se stala populární po celé zemi. Byla to cesta od úspěchu k úspěchu.

Pak se ale něco zvrtlo. Z rozhovorů a schůzek začalo být zřejmé, že se zemský ráj, jak o něm majitel často a rád mluvil, rychle mění. Měnil se i on sám. Špatně spal a když usnul, vyprávěl ze spaní. O dětství v Mnichově, o drsném studiu v Americe, o České republice, kde naivní lidé opilí svobodou a demokracií věří téměř každému a kde obyvatelé po mnoha letech ekonomických restrikcí a plánování téměř netuší, jak nakládat se svými penězi. Mému kamarádovi pomalu docházelo, co se děje.

Majitelova nálada se den ode dne horšila. Začal plánovat stěhování. Telefonoval s irskou ambasádou, aby si zajistil nové občanství. Nakonec koupil jednosměrnou letenku na jih.

Když v průběhu roku 1994 nadešel den odletu, byl Klasik zoufalý. Nechtěl zůstat u takového člověka a vůbec nejradši by mu celý plán překazil. Nevěděl ale jak a byl čím dál zoufalejší.

Nasedli do taxíku na letiště. Cesta probíhala hladce a když se objevily brány terminálu, došlo kamarádovi, že je konec. Smutně potřásl víčkem a po tváři se mu koulely slzy tak horké, že pod nimi začal sám pomalu utávat.

Na saku se objevila velká mastná skvrna a když majitel u kontroly vytahoval cestovní pas, zjistil, že je úplně zničený. Zbrunátněl a chvíli vypadal, že vzteky praskne. Klasika, kterého držel spolu s pasem v ruce, vzal a vzteky jím mrštil o zem. Tubička odskočila a zapadla do temného kouta odbavovací haly.

Pokud se ptáte, jak se nakonec kamarád na Bahamy dostal, odpověď je snadná. V tom koutě ho našla po nějaké době malá holčička, které jela s rodiči na dovolenou. A protože byl Klasik vždycky fešák, strčila ho do baťůžku, takže mi mohl napsat tenhle dopis. Zakončil ho vírou, že odložený odlet snad znamenal dopadení jeho předchozího majitele. Neměl jsem sílu odepsat...

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • Rok 1992
Kapitola devátá.

ŠKODA, McDonald, Internet a Jelení lůj

Rok 1992 – ŠKODA, McDonald, Internet a Jelení lůje

Zapátrali jsme v archivech, prošli dobové materiály, oprášili staré noviny a našli, co hýbalo novinovými tituly před jedenadvaceti lety. Vzpomínáte na tu dobu? Napište nám o tom na našem Facebooku - http://www.facebook.com/jelenilujoriginal.


Do Škodovky vstoupil německý koncern Volkswagen, srpen 1992

Známý model Favorit mění majitele! Do automobilových závodů v Mladé Boleslavi totiž vstoupil významný partner, německý koncern Volkswagen. Škoda v roce 1987 představila veřejnosti nový a moderní model Favorit, který stále kraluje českým silnicím. Stalo se tak na brněnském veletrhu v září a po dlouhých desetiletích šlo o zcela nově vyvinutý typ automobilu.

V prodeji jsou nyní dva modely – základní stupeň L (de Luxe) a vyšší LS (de Luxe Super). Rozdíl spočívá nejen v ceně, ale vyšší výbava obsahuje především otáčkoměr místo hodin, mlhovky, stěrač a ostřikovač zadního skla, sklopná a dělená zadní opěradla, čalouněný zavazadelník a kvalitnější automaticky tvarovaná přední sedadla! Příchod nového partnera by měl znamenat další modernizaci celého konceptu tohoto auta.

Nejslavnější hamburgery už i v Praze, březen 1992

Včera, tedy 20. 3. 1992, byla ve Vodičkově ulici v Praze otevřena první restaurace tzv. rychlého občerstvení McDonald´s! První zařízení s tímto jménem vůbec otevřeli bratři Dick a Mack McDonaldové v roce 1940 v San Bernardinu v Kalifornii. Ray Kroc, podnikatel českého původu, odkoupil tento systém restaurací od bratrů v roce 1961 a postupně rozšiřoval její pobočky i do jiných zemí. Po včerejšku už i Češi a Češky mohou ochutnat slavný hamburger Bic Mac a k němu hranolky a nezbytnou kolu.

Internet do každé domácnosti, únor 1992

Dnešní datum 13. 2. 1992 vstoupí do historie! První počítač v České republice se totiž připojil k internetu! Stalo se to na půdě Českého vědeckého učení technického v Praze, kde se počítač připojil díky modemu přes univerzitu v sousedním Německu. O internetu a jeho možnostech se v českých odborných kruzích hovoří již od roku 1990 a dokonce vznikl i první

český uzel sítě EARN (European Academic and Research Network). Jedná se o odnož BITNETu, který v roce 1990 začal spolupracovat s ČVUT. Neoficiální datum připojení pak spadá do listopadu loňského roku. Možnost připojit se do sítě však mělo jen několik jedinců převážně z akademických kruhů. Dnešek znamená průlom v tom, že internet již nebude výsadou několika, ale stane se přístupným pro širokou veřejnost. Odborníci předpokládají, že možnosti internetu brzy přivedou mnoho zájemců a postupně se bude zvyšovat komerční poptávka po této novince.

Jelení lůj rozšiřuje sortiment, květen 1992

Také už bez pověstného špalíčku v kabelce neuděláte ani krok? Máte dojem, že bez jeho účinků by rty nebyly tak hebké a svůdné? Ano, Jelení lůj se stal pojmem a ani po revoluci neztrácí svoji pozici na kosmetické trhu. Zahraniční konkurenci poráží nejen cenou, ale i důrazem na kvalitu a historii. Navíc na pultech už není jen nesmrtelný Klasik. Svoje okolí můžete nyní okouzlit jahodovým úsměvem. Jelení lůj jahoda ochraňuje a regeneruje vaše rty. Jděte s dobou a mějte v kabelce také jeden jahodový kousek!

národní archiv 1992
Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • 01
  • březen 2012
    pondělí
Kapitola desátá.

TISKOVÁ ZPRÁVA – Jelení lůj slaví šedesátku

TISKOVÁ ZPRÁVA – Jelení lůj slaví šedesátku

1. 3. 2012 - Nové Město nad Metují: Jelení lůj slaví 60 let. Výrobce – nadnárodní megakoncern REGINA – při této příležitosti představuje zbrusu novou edici oblíbeného neceséru pro ženy Dámou v každé situaci. Ta kombinuje nejmodernější technologii s tradicí obsahu ženských kabelek a volně navazuje na úspěšnou mužskou řadu Velkoměsto ani divočina mě nezaskočí, která svou kompaktností ohromila svět minulý rok.

„Předpokládáme, že úspěch mužské řady ještě překonáme,“ shrnuje očekávání manažerka monitoringu mentálních pochodů žen Jitka Mádlová a dodává: „Díky tomu, že REGINA posledních několik let výrazně investuje především do technologického vývoje (jednorázové mobilní přístroje zabudované ve špalíčcích Jeleního loje, které umí vedle zvuku přenášet také dotyky a polibky, jsou dlouhodobým hitem), podařilo se nám necesér koncipovat tak, že dokáže splnit jakékoli ženské přání. Ve dne i v noci.“

Dámou v každé situaci hraje na praktičnost i na city – proto se rozhodl pro retro design. „První prototypy na první pohled připomínaly starý iPhone 6,“ vysvětluje Mádlová, „otestovali jsme ho na uživatelkách, a vyšlo nám, že s ním nejsou z hlediska designu příliš spokojené. Proto jsme se rozhodli zapátrat ještě více v minulosti, až jsme se dostali na samý start mobilního telefonování v Česku. Uživatelkám se totiž nejvíce líbil styl a pocit ze stařičké Nokie MD59.“

Jen pro připomenutí: Nokia MD59 byl jeden z prvních přístrojů, který byl k dostání na českém trhu. Svým tvarem připomínal vojenskou vysílačku, vážil přes 4 kilogramy a dovolit si ho mohli jen ti nejbohatší – stál totiž zhruba 60 000 korun. Nový necesér samozřejmě tolik neváží ani nestojí. Má velmi elegantně zaoblené hrany, je nabízen v mnoha barevných kombinacích a na trhu je také varianta pro opravdové nostalgiky – s telefonní šňůrou místo pásku na rameno.

A co obsahuje? Společnost REGINA v průběhu celého loňského roku prováděla průzkum mezi tisíci žen. Ty jako nejnezbytnější označily: cestovní manikúru, cestovní lékárničku, cestovní kosmetiku, diář, peneženku, propisku, obyčejnou tužku, zvýrazňovač, voňavku, balíček kondomů, kapesní autoatlas světa, kapesníčky, kapky do nosu, pouzdro na brýle, švýcarský nožík s vývrtkou, paralyzér, čtečku knih, krém na ruce a jelení lůj. Součástí neceséru jsou samozřejmě malé kapsičky pro talismany žen i jejich dětí i zcela diskrétní sekce, kterou si může každá žena po dohodě s výrobcem dovybavit jen a jen podle vlastních přání.

Také technologie v neceséru je tou nejmodernější. Neslouží pouze ke komunikaci s okolním světem, ale také s tělem uživatelek. Pozná, kdy mají unavené oči a doporučí oční kapky. Rozpozná vystupující vrásky po celém dni a nabídne korekci make–upu. Čidla hlídají i rty – v případě suchosti či poškození tak na řadu okamžitě nastupuje světoznámá tyčinka.

Pro jakékoli další informace nás neváhejte kontaktovat na naší facebookové stránce.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • Rok 1993
Kapitola jedenáctá.

Jelení lůj a rozdělení Československa

Jelení lůj a rozdělení Československa

„Táto pojď, už to začíná,“ volala netrpělivě manželka z obývacího pokoje, kde už byla spokojeně usazená s oběma dětmi.

„Jo, jen si rozdělám pivo,“ houkl z kuchyně a otevřel ledničku. Hlavou mu běžela jedna myšlenka za druhou: „Začíná, začíná... Ale co k čertu začíná? Nový prezident? Letos se toho děje nějak moc novýho. A to je teprve začátek února.“ S povzdechem ledničku zavřel a došel si k lince pro otvírák.

Vážený pane prezidente, nyní složíte do mých rukou slib předepsaný Ústavou...

To už stál ve dveřích obývacího pokoje a díval se na svoji rodinu, která napjatě sledovala obrazovku. Manželka vzhlédla, usmála se na něj a pokynula mu, aby si sedl vedle ní.

...prosím proto, abyste přistoupil ke stolu, na němž leží Ústava České republiky, položil na ni ruku, přečetl slib, složil jej podáním ruky a potvrdil podpisem.

Neposadil se. Opřel se o zárubeň dveří a sám pro sebe si zamumlal: „Ústava České republiky. České...“ V Praze žil už dvacet let. Přišel sem studovat. Rodiče nechal v zapadlé slovenské vesnici. Na vysoké potkal ve druháku Janu a jak už to tak chodí, čtyři měsíce po rychle zorganizované svatbě se narodil Jeníček. A tak v Praze už zůstal. Rodiče o stěhování nechtěli ani slyšet. Vídal je sporadicky. Naposledy byl doma na otcově pohřbu. Svoje odcizení si ale nikdy nepřipouštěl. Až dnes.

Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony...

„Tak co se děje?“ Zeptala se ho žena večer v posteli a pozorně ho měřila pohledem.

„Ale nic, jsem jen nějaký unavený,“ pokoušel se zachránit situaci.

„Lubore já tě znám, nevytáčej se,“ pohrozila na oko, ale se starostí v hlase.

„Já jen nevím, kam vlastně teď patřím a kde je moje doma, chápeš?“ Skoro se rozbrečel. „Pro vás je to radost, ale co já? Nevím, jestli jsem tu vůbec doma?“

Manželka se na něj podívala, sáhla pro malou tubičku na nočním stolku a namazala si rty. Dělala to tak vždycky, když potřebovala získat trochu času. Mockrát ho tím během hádek vytočila, dneska si toho ale nevšímal. Pak se na něj usmála: „Možná ti to přijde hloupé, ale řekni mi, je Jelení lůj česká nebo slovenská značka?“

„Vyrábí se přece v Čechách. A nevím, kam tím míříš,“ ohradil se rozmrzele.

„Nemyslím si, že je důležité, kde se vyrábí. Jde o to, kde je oblíbená. Ženské ji mají v kabelkách v Praze stejně jako v Bratislavě. A ty jsi doma tam, kde tě milují – my tady, tvoje maminka tam. Rozdělením země se na tom nic nemění,“ uzavřela vítězoslavně svůj monolog.

Neměl rád tenhle její tón. Málokdy našel protiargumenty. Nechal ji, ať si mu lehne na rameno. Zavřel oči. A těsně před tím než tvrdě usnul, v momentu, kdy sebou z polospánku škubnul, mu blesklo hlavou: „Zítra musím zavolat mámě.“

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • Rok 1998
Kapitola dvanáctá.

Hokejový národ

Hokejový národ

„Kdy přijde táta?“ zvedl Jirka oči od sešitu. Odložila jsem žehličku a rozhodla se ho trochu popíchnout: „Před deseti minutami jsem ti na stejnou otázku odpověděla, že za hodinu. Schválně, dokážeš to spočítat?“

„Mami...“ podíval se na mě prosebně: „Mohl bych mu jít naproti?“

Zaváhala jsme a podívala se z okna. Venku bude světlo nejmíň hodinu: „Dobře, ale nezapomeň se teple obléct.“

“Jasně, a hlavně si nezapomeň namazat rty, chlapečku můj malinkej!“ parodoval mě a pak zvážněl: „Mami, je mi devět, jsem chlap a ty ze mě pořád děláš malý dítě. Kdyby jen dítě, holku!“ pronesl ta slova tak dotčeně, až jsem se rozesmála.

„Tak už běž, drsňáku!“

Když se za Jirkou zavřely dveře, vrátila jsem se k žehlení...

Stejně je to lump. Stěžuje si, že z něj dělám malou holku, ale rty má věčně popraskané. Až se mi prodavačka směje, že jí pěkně zvedáme tržby při naší spotřebě Jeleního loje.

A pak už se mi myšlenky toulaly všude možně. Plánovala jsem letní dovolenou. Vzpomínala na to, jak jsme ráno vstávali, abychom viděli olympijské semifinále a taky na nervy při nájezdech. Vlastně jsem posledních pár dní dost žárlila, že nejsem chlap. Ráda bych si užívala to olympijské hokejové šílenství naplno. Až pozdě jsem si všimla, že se venku mezitím docela setmělo. V puse mi najednou vyschlo.

Kde je ten Jirka? Co když potkal někoho, koho potkat neměl? Muž v černém natahuje ruku po mém synovi... Ne, blázním. Nic se mu nestalo. Prostě se jen zdrželi. Zapovídali se. Určitě! Jak jinak! Za chvíli zazvoní, protože budou líní hledat klíče.

Ale co když zazvoní policista a bude se tvářit vážně? Já mu dám, že z něj dělám holku, doma bude, nikam ho už samotnýho nepustím, i do školy ho vodit budu!

“Máme hlad!“ ozvalo se zároveň s klapnutím dveří.

„Kde jste byli?!“ utrhla jsem se na ně, ale cítila jsem obrovskou úlevu.

„Nejanči. Říkal, žes mu to dovolila. Trochu jsme se prošli.“ Krotil mě muž. Tedy - pokusil se o to. „Víš, jak jsem se o Jirku ale bála? Co všechno se mu mohlo stát?!“

„Ajaj, tys zase smíchala všechny černý kroniky za poslední půlrok, viď? Klid. Zatímco tys nás nechala sežrat vlkodlakem nebo ulechtat k smrti Červenou Karkulkou, my jsme se prostě cestou jen trochu zapovídali. Ale musíš to pochopit, řešili jsme životně důležité věci!“ mrkli na sebe.

„Důležité? Hokej jste řešili? Nagano, Jágr, Češi do toho, a když si jdu do mrazáku pro špenát, najdu ho určitě v postavení mimo hru!“ bublala jsem ještě trochu ze setrvačnosti.

Jirkovi se rozesmály i pihy na nose: „Mami! Roztávání ledovců a hokej a japonská zvířata, teda jako makakové, a ten ňouma Martin z céčka a…“ chrlil ze sebe na jedno nadechnutí.

Japonští makakové. Aha. Makakové. Japonští. „Tak dost!“ ukončila jsem debatu, protože se mi před očima zhmotnil makak v ninja čelence a to už by se mi oba smáli naplno. Bojovně jsem sevřela v kapse svůj Jelení lůj a šla ohřát večeři.

Makak s pukem, ach jo.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • Rok 2008
Kapitola třináctá.

Jelení lůj a vojenská služba

Jelení lůj a vojenská služba

„Víte co? Ať to nemusíte hledat, vyzvednu vás na nádraží a zajedeme tam spolu, souhlasíte?“ navrhl jí milý hlas v telefonu. Souhlasila a uvědomila si, že se těší. Stěhuje se za prací do jiného města, pozná nové lidi, najde si nový domov.

O den později si pohodlně natáhla nohy v prázdném kupé. Jak je to vlastně dlouho, co jela naposled vlakem? Na střední? Neděli co neděli dvouhodinová cesta na internát. O pohodlí první třídy si mohla nechat jen zdát. Seznámila se tenkrát s Honzou, o dva roky starším klukem s dlouhými vlasy v batikovaném tričku, který si k ní jednou přisedl a hned ji pěkně namíchnul, když jí těžkým batohem rozmáčknul dort, který vezla kamarádkám z oslavy svých sedmnáctin. Omluvil se a rozesmál ji slibem, že jí za dva roky upeče nový. „Máničku“ si u trouby nějak nedokázala představit. Povídali si spolu celou cestu, takže když začal vlak zpomalovat před stanicí, kde měl Honza vystupovat, zaskočilo ji to. Poprosil ji o adresu, ale chtěla mu dát i něco víc, něco na památku. Stočila lístek do malé ruličky a zavřela jej do prázdné tuby od Jeleního loje. „Abys to neztratil...“ usmála se.

Teď je jí jedenatřicet a vystupuje z vlaku ve stejném městě, kde tehdy Honza. Zvláštní, jak se některé vzpomínky vynoří v hlavě po tolika letech. Když se rozloučili, bylo jí po něm k zbláznění smutno. Vyměnili si pár dopisů, pozval ji na přísahu, ale ona onemocněla a nemohla přijet. A když ho pak převeleli do jiného města kdesi na východním Slovensku, psali si míň a míň, ona měla dost starostí s blížící se maturitou a nakonec mu odpovídat přestala. Láska vojenská, usmála se v duchu.

Ze vzpomínání ji před nádražím vytrhl hlas, který už znala z telefonu: „Dobrý den, jste slečna Vránová?“ Když přikývla, usměvavá drobná brunetka, realitní makléřka, která jí posílala nabídky volných bytů v tomto městě, jí ukázala, kde parkuje. Když se pak rozjely, spustila: „Vím, že jste po cestě asi unavená a že jste si přála vidět maximálně tři byty, ale dnes ráno jsme dostali do nabídky něco, co by se vám mohlo taky líbit. Je krásný, odpovídá i všem požadavkům.“ Nadšení v makléřčině hlase se nedalo odolat: „Dobře, takže byt v cihlovém domě na klidném místě?“

„Přesně tak, kolem něj je velká zahrada, upravená jako park – stromy, zeleň i lavičky. Ostatně, přesvědčte se. Jsme tady.“ Makléřka zaparkovala auto a pokračovala ve vysvětlování: „Víte? Ona to původně byla kasárna, ale když před pár lety zrušili vojnu, přestavěli to na byty.“

Tak odsud mi psával Honza, uvědomila si a s pocitem nostalgie sama vybídla makléřku: „Pojďme dovnitř. A jestli se mi tu bude líbit, upeču vám dort.“

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • Rok 2008
Kapitola čtrnáctá.

Gentleman v zeleném

Gentleman v zeleném

Vystoupila jsem z letadla celá pomačkaná, se žaludkem na vodě a hučením v uších. Jak já tyhle dlouhé lety nenávidím! Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, jenže právě v tom okamžiku dokonal poryv větru zkázu zbytků mého účesu a do tváře mi vmetl snad hrst jemného písku. Sakra! Že já nezůstala v redakci. Včera tady v Lógaru ukončil po pěti letech svou činnost český Provinční rekonstrukční tým a můj šéf, šílený fanoušek do všeho, co jenom trochu smrdí armádou, mě sem poslal natočit poslední rozhovor a nafotit pár dojatých vojáků. Bastard dětinskej. A přitom musel jasně vědět, že se sólokaprem odsud určitě nepřiletím.

„Jak se teď cítíte plukovníku Vaňku?“

První otázka je vždycky směšná.

„Cítím se normálně, odjíždíme s pocitem dobře vykonané práce.“

Odpověděl trochu odměřeně. Zkusím ho trochu rozehřát.

„A z čeho máte největší radost?“

„Mám radost z celých těch pěti let, ze skvělé spolupráce s NATO a z dobře fungujícího týmu. Když uvážíte, že se tu vystřídaly téměř tři tisíce příslušníků Armády České republiky a nyní předáváme provincii do rukou afghánských úřadů, je to důvod k hrdosti.“

Zabralo to. Šéf chce doják, dostane doják.

„Hrdost je krásná, co ale něco jako osobní potěšení. Něco, na co budete rád vzpomínat. Něco, o čem budete vyprávět vnoučatům?“

Usmál se. Mám ho na lopatě.

„Já osobně? Mám největší radost ze stavby a otevření střední zemědělské školy, která se stala první odbornou v celé provincii. Pět set studentů může významně přispět k rozvoji celého tohoto zemědělského regionu. A víte, jak se do té školy těší?“

Škola? Tenhle tvrďák v khaki oblečení mi tu vypráví o škole? Kdepak, vojáci mě asi nikdy nepřestanou překvapovat.

A tak jsme si povídali dál. Čím víc toho vyprávěl, tím nadšenější jsem byla. Sice to nebude žádný trhák na první stránku, ale kdo by čekal od ostříleného vojáka lidské obyčejné lidské příběhy. Nakonec mi nezbylo nic, než jen obdivně koukat na vysokého plukovníka s ostrými rysy a kraťoučkým ježkem. A přikyvovat. Rozhovor jsme ukončili až ve chvíli, kdy jsem měla úplně sucho v puse. Vypnula jsem diktafon a tázavě se na něj podívala.

„Můžu se Vás zeptat na něco osobního?“

Viditelně znejistěl, ale potom lehce kývnul.

„Jsem tu od rána, a i když jsem vypila snad pět litrů vody, pořád mám vyprahlo v puse a rty mě pálí jako čert. Jak se tomu bráníte? Je to samozřejmě mimo záznam.“

Pokusila jsem se o vtip jako nějaké elévka.

Zacukalo mu v koutku úst, ale zachoval si vážnou a profesionální tvář. „Myslím, že tato informace není tajemství, takže Vám ji klidně sdělím. Na kůži používáme speciální mastičku, kterou tady vyrábějí starousedlíci. Používají ji na všechno a je to zázrak. A na rty?“ Zašátral v kapse maskáčů a položil na stůl tubičku Jeleního loje. „Nosil jsem ji s sebou od dětství. A některé své zvyky jsem tady naštěstí měnit nemusel,“ mrknul na mě a odešel. Tubičku na stole však nechal. Gentleman v zeleném.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • Rok 2012
Kapitola patnáctá.

Jelení lůj a Evropa

Jelení lůj a Evropa

„Všecko nejlepší! A ještě něco, co ti bude připomínat domov!“ mrkla na mě Melanie. „Letos nic moc originálního, vím, ale trefné je to dost, co?“ Jestli je něco, co téhle holce od ostravských dolů rozhodně nechybí, je to právě originalita. Být tam víc balícího papíru, měla bych i čas začít se modlit, aby to podlouhlé oválné cosi neskrývalo třeba miniaturu českého Lovečáku. „Loječék!“ vykřikly jsme unisono naše heslo. „Ten ti na ty čtyři měsíce bohatě vystačí. A v případě nouze si s ním v těch plískanicích můžeš ještě i boty leštit, ať nám neděláš ostudu,“ smála se Mel.

Den první: Potemnělá ulice. Jediná lampa široko daleko a já. Snažím se rozespalýma očima vyčíst z mapy, kde leží moje ubytovna. Otáčím ji shora dolů a zas naopak a říkám si, že naplánovat si desetihodinovou cestu autobusem s příjezdem v pět ráno, to je panečku věc. „Kráva Klára, těší mě!“ Takhle se tu budu představovat. Jo, ale nejdřív by to chtělo najít tu postel.

Den čtvrtý: Začněme statistikou. Za 24 hodin: 3x málem sražena kravaťákem na kole, 4x poslána „něco zařídit“, z čehož 4x ztracena. Počet hranolek s andaluskou omáčkou snězených: 3 kornouty! Chybíte mi: pořád stejně moc! Povinný příspěvek na cestovatelském blogu je odškrtnut a já zavírám počítač. Jsem unavená jak kotě a venku…zas prší. „Mohla jsem být na pláži ve Španělsku, mohla jsem pít sangriu…Koho to napadlo, všecky instituce nastrkat sem… Čtyři měsíce? Jak já to tu v tom dešti přežiju...“ ozývá se mi v uších, zatímco pokládám hlavu na stůl a zavírají se mi oči.

Kára! Čtyři kolečka, seschlé dřevo. Drkotáme z pole a žmouláme v puse stébla usychající trávy. Kára! Sedíme mezi právě vykopanými bramborami a děda nás okřikuje, ať jich proboha necháme vypadnout co nejmíň. Kára. Kára! „Kára!“ Aha, co je doprčic? Vzbudím se šokem a zpozorním, začínám rozeznávat bouchání na dveře a své jméno. „Klara! Co se děje? Dole je sraz nováčků, čekáme už jen na tebe,“ snaží se mě probudit manažer stážistické ubytovny.

Dívají se na mě přes půl místnosti. Patří k sobě? Nezdá se. Kradmo vzhlédnu. Tentokrát se už začali smát. „Jak jen to je dlouho, co jsem se viděla v zrcadle? Že já jsem po tom šlofíku celá otlačená?“ hraju si nervózně tubou od loječku a pousměju se při vzpomínce na domov a Melanii.

„Ahoj, já jsem Caroline, tohle jsou Florian a Nora, právě jsme se seznámili,“ objeví se najednou s nataženou rukou usměvavá blondýnka. Tak, a teď to přijde, dozvím se, že mám na tváři obtisk vzoru svetru, nebo spíš, že jsem s tou řasenkou na čele tuze líbezná? „Belgické pivo prý má grády. Jaké ti můžu donést?“ ptá se Florian. „Jakékoliv, beztak mi to české nenahradí,“ krčím rameny. „Ty jsi Češka? Nedávno jsem přemýšlel, že si vůbec nejsem jistý, že něco jiného než českého vůbec existuje,“ zamýšlí se Florian a téma strhne i zbytek skupiny. „Řízky jste si k tomu pivu někdy dali? Nebo knedlíky?“ „Jak? Nedlky? Nedliki?“ překřikují se. „Ne, kne-dlí-ky! Napíšu vám to,“ marně v kabelce hledám propisku. „Podržíš mi tohle?“ vytahuju jednu věc za druhou, abych se k ní probojovala.

„Holky, hele, to je TA VĚC!“ směje se Florian. „Dívej, strčím tam celý prst!“ „Je to určitě lepidlo!“ „Hele, jak je to dlouhé…“ huláká skupinka. „Kláro, musíme se zeptat, tahle obří věc, to je přesně co?“ otáčí se na mě spolu s ostatními. „Balzám na rty přece. Jelení lůj!“ nechápu ten povyk. Co je tak zaráží? „My dva jsme z Itálie, Nora je z Lotyšska, Ahmed přijel z Egypta, Gregor je Švýcar. Ale strkat do balzámů na rty prsty jsme ještě ani jeden nikoho neviděli,“ podávají mi můj talisman zpět. „A ona se nám snaží podstrčit nějaké nedliky...“

Den třicátý: Přátelé, tímhle chci reagovat na množící se dotazy, výhružky a obavy. Žiju! Představte si, je tu najednou tolik co dělat! Poznala jsem spoustu skvělých lidí. A víte co? Prý je tu nejhezčí jaro za poslední roky! Musíte to vidět. Meli, nechceš být první a dovézt mi dalších 10 tub Jeleního loje? Nevěřila bys, jak sbližuje. Zbývají mi už jen tři měsíce do odjezdu! A chystám takové malé překvapení...

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
  • Rok 2013
Kapitola šestnáctá.

...a budoucnost?

...a budoucnost?

Tři čtvrtě roku jsme vám přinášeli příběhy, co vám, aspoň podle reakcí na Facebooku a mailů, dělaly radost. Báli jste se při nich, smáli se a možná taky vzpomínali na své mládí a první polibky. Tři čtvrtě roku jsme zásobovali vás, naše milé fanoušky, padesátiletou historií. Překládali jsme vám dějiny a ukazovali jsme je očima malé modrobílé tubičky, kterou vnímáme jako kousek národního pokladu. Bavilo nás to. Nesmírně.

A co je na tom všem nejlepší? Příběh Jeleního loje nekončí. Osvědčená receptura, kterou v Novém Městě nad Metují střežíme jako oko v hlavě, bude pořád klidnit vaše rozbolavělé rty. Nové příběhy už ale budete psát sami. Postupně jsme se totiž dostali od roku 1962 až po současnost a vůbec si netroufáme hádat, kam všude se Jelení lůj v příštích letech vypraví, co zažije a komu ovlivní život. A tak si jen přejeme, aby byl u co nejvíc co nejpříjemnějších setkání a událostí a aby je mohl jednou v budoucnu vyprávět třeba vašim dětem.

Zobrazit stránku příběhu Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.
Již 50 let s námi

Již 50 let s námi

První Jelení lůj jsme vyrobili v Novém Městě nad Metují v roce 1962. Od té doby prošla malá tubička rukama milionů lidí. Možná ovlivnila naše životy. Možná ne. A možná zasáhl Jelení lůj do osudů naší země víc, než si myslíme. Ostatně posuďte sami. Projděte s námi posledních padesát let českých a československých dějin. Je plná hrdinů i poražených. A má i své stálice a drobné průvodce. Posuďte sami. Nemohly některé z našich slavných příběhů vypadat nějak takhle?

Jak to celé začalo

Jak to celé začalo

Princ si prosekává cestu hustými trnitými keři. Blíží se k zámku. Dřív to byla impozantní stavba, ale dnes se před ním tyčí omšelé věže porostlé šípkovými keři.

pokračovat v příběhu
Nejlepší ze všech

Nejlepší ze všech

Tři, dva, jedna, teď! Vyběhla, jako když střelí. Rozběh na přeskok musí být prudký a výbušný. A znovu. A znovu. Vždy přesně sedmdesát sedm stop.

pokračovat v příběhu
Pražské Jaro

Pražské Jaro

Venku byla taková zima, že každý nádech štípal až k slzám. Přesto zhluboka nabral dech do plic a zavřel oči. Pak nervózně zašátral v kapse.

pokračovat v příběhu
Políbení pro Oskara Hrmu

Políbení pro Oskara Hrmu

Ruku v ruce vyšli z kina. Ten film viděla už několikrát, ale stejně jí z toho příběhu běhal mráz po zádech. Válka, láska, smrt.

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a pražské metro

Jelení lůj a pražské metro

Tak dobře, já vám to všechno povyprávím. Musíte na mě ale pomalu. Už nejsem nejmladší a ...

pokračovat v příběhu
První ve vesmíru

První ve vesmíru

V posledním záblesku vědomí jsem ji vyndal a trhlinu s ní utěsnil. Pak už nevím vůbec nic. Když jsem se po pár minutách probral, řekli mi, že letím.

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a Sametová revoluce

Jelení lůj a Sametová revoluce

Proč sametová? Tu otázku poslouchám 15 let. Jo jasně, revoluce bez násilí...

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a kupónová privatizace

Jelení lůj a kupónová privatizace

Ke komu se nakonec z výrobní linky dostanu, nemám šanci ovlivnit. Občas se ale v průběhu života potkám s kolegou, a to si pak dlouho vykládáme o tom...

pokračovat v příběhu
Rok 1992 – ŠKODA, McDonald, Internet a Jelení lůj

ŠKODA, McDonald, Internet a Jelení lůj

Zapátrali jsme v archivech, prošli dobové materiály, oprášili staré noviny a našli, co hýbalo novinovými tituly před jedenadvaceti lety. Vzpomínáte na tu dobu?

pokračovat v příběhu
TISKOVÁ ZPRÁVA – Jelení lůj slaví šedesátku

Jelení lůj slaví šedesátku

Výrobce – nadnárodní megakoncern REGINA – při této příležitosti představuje zbrusu novou edici oblíbeného neceséru pro ženy Dámou v každé situaci.

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a rozdělení Československa

Jelení lůj a rozdělení Československa

„Táto pojď, už to začíná,“ volala netrpělivě manželka z obývacího pokoje, kde už byla spokojeně usazená s oběma dětmi.

pokračovat v příběhu
Hokejový národ

Hokejový národ

Výrobce – nadnárodní megakoncern REGINA – při této příležitosti představuje zbrusu novou edici oblíbeného neceséru pro ženy Dámou v každé situaci.

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a vojenská služba

Jelení lůj a vojenská služba

„Víte co? Ať to nemusíte hledat, vyzvednu vás na nádraží a zajedeme tam spolu, souhlasíte?“ navrhl jí milý hlas v telefonu.

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a vojenská služba

Gentleman v zeleném

Vystoupila jsem z letadla celá pomačkaná, se žaludkem na vodě a hučením v uších. Jak já tyhle dlouhé lety nenávidím!

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a Evropa

Jelení lůj a Evropa

„Všecko nejlepší! A ještě něco, co ti bude připomínat domov!“ mrkla na mě Melanie. „Letos nic moc originálního, vím, ale trefné je to dost, co?“ Jestli je něco, co téhle holce od ostravských dolů rozhodně nechybí, je to právě originalita.

pokračovat v příběhu
Jelení lůj a Evropa

...a budoucnost?

Tři čtvrtě roku jsme vám přinášeli příběhy, co vám, aspoň podle reakcí na Facebooku a mailů, dělaly radost.

pokračovat v příběhu